Je pět let ode dne, kdy jsem byl poprvé zvolen do zastupitelstva naší krásné Mohelnice. K téhle pětiletce chci něco napsat, ale mám toho na srdci tolik, že ani pořádně nevím, kde začít. Tož, prosím, omluvte pravděpodobnou chaotičnost následujících řádků – jdou spíš ze srdce, než z hlavy. A taky nejsou chronologickým výpisem všeho, ale soupisem věcí, negativních i pozitivních, které mě zrovna napadají.
Kdo nejde s námi, ten jde proti nám. V zastupitelstvu města stále nevedeme konstruktivní debaty, nýbrž tu pro Mohelnici typickou hru na kamarády a nepřátele. Jejími režiséry a scenáristy však nejsme my z opozičních lavic, ale jen a pouze starosta Kuba a jeho věrní. Kromě nevhodných a vulgárních poznámek typu JÁ VÁS NEZVAL, nebo K*URVA JÁ DU DOM pak na výbornou zvládá i útoky ad hominem na zastupitele, kteří mají jiný názor, a taky výhružky, kterými se nás snaží odradit od některých hlasování.
Občas mě do běla vytáčí politici, kteří se v zájmu vlastního pohodlí bojí říct svůj názor. Říkám si, k čemu jsou v politických funkcích lidé, kteří se za každou cenu brání konfrontaci? Vždyť přeci o střetu myšlenek a názorů politika je a má být. Oni by teď určitě řekli, že nejsou politici, ale opak je pravdou; být v jakékoliv ve volbách volené funkci znamená být politik, ne úředník, ne aktivista, ale politik – bez ohledu na to, zda takový člověk vlastní nebo nevlastní stranickou knížku.
A u toho všeho mě tak strašně štve, že mám jen chabé možnosti to hned teď změnit. Ha, neštve, mně to vyloženě drásá nervy. Ale to je demokracie a tu já mám tuze rád, tož se s tím musím smířit a snažit se dělat vše pro to, aby další volby přinesly změnu.
To zní hodně pesimisticky, že? Nojo, nepíšu o totalitní pětiletce, která musí být nablýskaná a vedená v samých eufemismech, nýbrž o pětiletce jednoho nadšenýho kluka, který miluje svý město. Tak jsem na úvod musel napsat pár věcí, které mě štvou ze všech nejvíc. A pro ty, které tahle dávka pesimismu neodradila, je tady to, co mi kouzlí úsměv ve tváři…
Mám kolem sebe tým úžasných lidí! To je něco, bez čeho by to vůbec nešlo. Jsou to lidé různých profesí a různých generací. Nejsou to kývači, kteří odsouhlasí všechno, co řeknu, naopak, mají svůj názor, který se nebojí říct – všichni umíme slušně a věcně diskutovat, proto se i v nejsvízelnějších situacích vždy dobereme k dobrým řešením. Nejsou v našem týmu pro svůj osobní prospěch, ale pro lásku k Mohelnici a přidruženým obcím. A to je něco, co je k nezaplacení! Jo a tenhle tým se rozrůstá, nestojí na místě ani nestagnuje, neustále je bohatší o další a další tváře, o další zkušenosti i nové a neotřelé nápady.
Zabránili jsme likvidaci náměstí Kosmonautů. I přes obrovskou snůšku vylhaných obrázků a scestných řečí. To je asi moje největší radost za těch posledních několik let. Nyní musíme opravit náměstí dle studie U/U a postavit patrové parkoviště v místě stávajícího parkoviště na Zábřežské. Obojí Kuba odmítá ve stylu nechtěli jedno, nebudou mít žádné. A víte co? Ono je to vlastně docela jedno. Pokud totiž další strany v zastupitelstvu města dodrží své závazky vůči voličům, pak potřebných 11 hlasů k vyřešení problematiky parkování na Kosmonautech máme i bez ohledu na batolecí uraženost. A já věřím, že je dodrží, protože kolegy z dalších tří stran znám a vím, že hrají fair play.
Radost ve tváři mi kouzlí i téměř každodenní povídání s vámi, sousedy a sousedkami. Nestane se, že bych přes den vyrazil ven a s někým z vás neprohodil aspoň pár slov – nejen o politice, ale i o naprosto všedních dnech. Tuhle jsem se bavil o pečení bábovky se skupinkou známých, které si na lavičce na sídlišti užívaly posledních sil slunce, a bylo to krásné! A těch pozdravů a úsměvů, těch je ještě víc a to na duši taky zahřeje!
Založili jsme spolek. S tím děláme sousedské akce; setkání na Kosmonautech, Dne pro naše seniory a Loučení s prázdninami u tvrze v Podolí se zúčastnily stovky z vás. 
Uspořádat jednu takovou akci stojí spoustu času, energie a peněz, ale za ty krásné diskuse, za ty nové zkušenosti, za tu spoustu úsměvů a pekelně krásných setkání to stojí! Budeme v tom pokračovat a nezastaví nás ani ty jejich klacky, které se nám snaží házet pod nohy. Jaké klacky? Tak třeba Den pro naše seniory jsme chtěli uspořádat na starém hřišti na Vodní, aby to všichni naši senioři měli blíž. Zábor prostranství, který je k tomuto nutný, nám však starosta zamítl z důvodu odstraňování asfaltu. Utekly tři měsíce a na místě se nepohnul ani kamínek. Ale to už je jiný a hodně dětinský příběh. Zvažovali jsme tehdy různé kroky, ale Den pro naše seniory se v parku natolik povedl, že jsme tenhle klacek nechali nějakému Žerykovi.
Kulturní a sousedské akce BUDEME POŘÁDAT I NADÁLE – bude jich víc a věřím, že nám všem vykouzlí úsměv ve tváři! Nejbližší již nyní chystáme na období adventu.
Ahh. Těch krásných věcí je tolik!
Obnovili jsme voliéru s exotickým ptactvem v parku. Jako malý jsem miloval povídání o voliéře s papoušky a okrasnými bažanty. Už tehdy jsem si slíbil, že ji jednoho dne v parku obnovím. Mám proto obrovskou radost, že se to povedlo! A věřím, že jednou se podaří udělat v parku ještě větší, odolnější a víc profi voliéru – třeba takovou, jakou mají v Letohradě.
Daří se nám prosazovat body z našeho programu! Obecní budova v Podolí se po letech slibů opravuje, přibyla nějaká místa ve školce (zde dodávám, že to pořád nestačí, potřebujeme garantované místo pro každé dítě starší dvou let), projektová dokumentace pro obnovu jezírka v parku je hotová a stromy na náměstí Svobody taky budou! Ale co si budem, v programu toho máme mnohem víc, proto s naším týmem děláme vše, abychom prosadili i další body – a co víc, abychom je prosadili s čistým štítem, bez kšeftaření a bez špatných kompromisů, které by přinejmenším mně způsobily velmi neklidné spaní.
Víte, tohle všechno, to není jen Tadeáš Bača, to je spousta lidí. Spousta lidí, kteří dávají obrovské množství energie, času, odvahy a invence do snahy o lepší Mohelnici. Do snahy o Mohelnici, která hledí dopředu a ne dozadu. Do snahy o Mohelnici, která nezná zlodějiny, kamarádšofty, klientelismus, hulvátství a všemožné další pletichaření. Všem těm lidem děkuju, že v tom jsou se mnou. Jmenovitě děkuju těm nejbližším, bez kterých by to nešlo. Děkuju Honzovi Sedláčkovi, se kterým jsme v roce 2017 pokládali základy tohohle úžasného movementu. Děkuju úžasnými členům a členkám našeho týmu, Katce Bílkové, Ondrovi Nevrlému, Honzovi Peškarovi, Alči Špičkové, Janě Šimkové, Jardovi Rozsívalovi, Luboši Bočkovi, Dušanovi Krmelovi, Terezí Friedlové, Jirkovi Peškarovi, Hance Unzeitigové, Jarce Gregorové, Tádovi Stránskýmu, Lukáši Haškovi, Elišce Leibnerové, Edovi Šnévajsovi, a mnohým, mnohým dalším! A taky děkuju všem těm, na které se vždy můžu obrátit s prosbou o radu – nebudu jmenovat všechny, protože oni vědí, ale za všechny jmenuju jednoho… Velký dík patří i milému kolegovi Petru Wolfovi, který vždy poradí a neváhá se podělit o své zkušenosti. Obrovský dík patří i všem sousedům a sousedkám, kteří při nás stáli a stojí, bez těch by to totiž už vůbec nešlo.
Jak se znám, tak jsem na někoho určitě zapomněl – tomu/té patří taktéž obrovský DĚKUJU!
K politice mě v dětství přivedly dvě motivace – pozitivní v podobě mé prababičky a diskusí s ní a negativní v podobě špatné správy města za starosty Kavříka. V politice mě nyní drží dvě motivace – negativní v podobě hulvátství, špatné správy města a kamarádšoftů, jakož i pozitivní v podobě lásky k městu, ve kterém žiju celý život a chci žít až do posledního dechu, lásky k Mohelnici.
Pořád mě to baví, pořád to dělám s nadšením, pořád můžu říct, že se NEVZDÁM a v tomhle snažení o lepší Mohelnici budu pokračovat. A víte co? Jsem si totálně jistej tím, že tohle neříkám jen za sebe, ale za celý náš tým!
Tož kupředu, zítřek je náš – já v to věřím!
Svůj a váš,
Tadeáš Bača
